2. Prvky bouřkové oblačnosti
Bouřkové oblaky můžeme v našich zeměpisných šířkách vidět velmi často. Ale jak určit zda jsou spojeny se silnými bouřkami, silným větrem či intenzívními srážkami? Následující odstavce se na to budou snažit odpovědět.
2.1. Výška oblaku
Nejpodstatnějším úkolem je zřejmě odhadnout výšku kumulonimbu. Čím výše dosahuje oblak, tím nebezpečnější projevy počasí lze v bouřce očekávat. Bude jistě přitom vhodné vycházet z družicových snímků v tepelném oboru spektra a zde podle teploty si najít výšku na grafu aktuálního aerologického výstupu. Čím je vrchní část oblačnosti položena výše a čím je teplota horní části oblačnosti nižší, tím intenzívnější bouřkové projevy lze očekávat.
2.2. Horní část oblaku
Pokud vidíte bouřkový oblak z dostatečně velké dálky, měli byste věnovat zvláštní pozornost jeho horní části. Pokud je zaoblená, jen mírně rozostřená, vláknitá nebo průhledná, často jen ve formě jakési “chocholky”, není pravděpodobné, že bude bouřka po delší dobu spojena s intenzívními srážkami nebo silnou bouřkovou aktivitou.
Kompaktnější vzhled horní části (tzv. kovadliny, angl. anvil) naproti tomu svědčí o vysokém vodním obsahu v oblaku a vhodném prostředí pro intenzívní vývoj krup.
Ostré přechody mezi horními částmi bouřkového oblaku (kovadlinou) a bezoblačným okolím oblaku je vždy známkou velmi silného vzestupného proudění a kompenzujícího sestupného proudění okolního vzduchu. Vyskytují se zejména na návětrné části oblaku.
2.2.1. Propagace kovadliny
Protahuje-li se bouřková kovadlina ve směru, kde se nenalézá vtok teplého vzduchu do bouře, vznikají zpravidla vhodnější podmínky pro delší trvání bouřkové činnosti.
Podstatným faktorem pro vývoj bouřek může být nicméně i rychlost tohoto protahování kovadliny. Při příliš rychlém výškovém proudění může dojít k narušení integrity bouře. Při výskytu takové situace pak ani celkem působivý explozivní nárůst bouřkové oblačnosti nemusí vést ke vzniku významných bouřek. Často k takové destrukci dochází v důsledku příliš silného tryskového proudění. Neodvratný zánik vhodných podmínek pro vznik bouřkové aktivity bývá často podpořen i teplou advekcí ve výšce a následnou stabilizací zvrstvení horních vrstev atmosféry.
Rozvoj horní části oblaku je v mnoha dalších ohledech velmi významným indikátorem síly bouře. Pokud známe intenzitu výškového proudění, nebo ji dokážeme odhadnout na základě předchozích pozorování, může nás občas překvapit zvláštní vývoj oblaku, při kterém se jeho horní část (kovadlina) začíná na jedné straně protahovat i proti směru převládajícího výškového proudění (angl. back-sheared anvil). Tato zpětná propagace kovadliny nastává v případech, kdy je výstupný proud intenzívní a nedokáže být pod vrstvou stratosférické inverze zajištěna kontinuita výškového proudění jiným způsobem než propagací proti převládajícímu směru větru. Toto chování není zdaleka tak ojedinělé a nemusí nutně ve všech případech předznamenávat intenzívní bouřkovou aktivitu. Avšak s rostoucím střihem rychlosti větru ve výškovém proudění roste i spolehlivost její předpovědi.
Občas se okraje zpětně propagující kovadliny začínají jakoby převracet. Výsledné oblačnosti po tomto převracení kovadliny se v anglické terminologii říká anvil rollover. Často se pojmy back-sheared anvil a anvil rollover mylně, ale z pochopitelných důvodů považují za synonyma.
Především se nesmí tyto projevy zaměňovat se zvláštností mamma (viz Zvláštnosti bouřkového oblaku). Ta sice vzniká na podobném místě oblaku, ale za zcela odlišných podmínek a souvislostí.
2.2.2. Přestřelující vrchol
Nad horní a povětšinou plochou částí kumulonimbu mohou někdy vyrůstat útvary s jasnými a ostrými obrysy, které jsou charakteristické pro spodnější části kumulonimbu. Pod takovým oblakem lze očekávat výraznější projevy špatného počasí. Tyto útvary se vytvářejí v místech, kam dosahují nejsilnější vzestupné proudy v oblaku. Obyčejně nejsou příliš daleko od místa pozemního vtoku teplého vzduchu do bouře. Při výskytu takového úkazu lze předpokládat, že bouřka disponuje významným potenciálem přinášet i ničivé počasí. Zvlášť pokud přetrvává po dobu výrazně delší než deset minut. Tento tzv. přestřelující vrchol (angl. overshooting top nebo anvil dome) se tvoří pouze tehdy, pokud je hlavní vzestupný proud v oblaku natolik silný, že dokáže proniknout i vrstvou blokující teplotní inverze ve spodní stratosféře.
Dóm a případný zpětný vývoj kovadliny je jedním z mnoha průvodních jevů, které se dají u předpovědi intenzity bouřek hodnotit. Zatímco dóm může být pozorován z opravdu velké vzdálenosti, podstatně blíže lze sledovat jiné jevy.
2.3. Boční pásy konvektivní oblačnosti (flanking line)
Důležité jsou během pozorování a pro krátkodobé předpovědi zejména charakteristické boční pásy konvektivní oblačnosti (angl. flanking line). Vidíme-li při pohledu na bouřku z dálky na některé její straně prudce se vyvíjející kupovité oblaky, které se pozvolna přeměňují v další bouřkové buňky, případně se slučují s hlavním vzestupným proudem, lze z toho celkem spolehlivě dovodit, že se bouřka bude i nadále vyvíjet.
Tyto linie souvislé kupovité oblačnosti se skládají z jednotlivých, vzájemně od sebe jen výjimečně oddělených věžovitých kumulů (Cumulus congestus) nebo kumulonimbů. Jsou uspořádány do souvislé řady podle velikosti. Nejvyšší oblačné věže se nalézají v blízkosti hlavního vzestupného proudu.
Flanking line supercely.
Flanking line se vytváří v oblastech konvergence proudění v blízkosti zemského povrchu (zjednodušeně sbíhavé proudy vzduchu).
U významnějších supercel je vznik pásu způsoben především specifickou cirkulací vzduchu v bouři. Pruhy kupovité oblačnosti se tvoří především v místech, kde se začíná střetávat zadní výtok chladného vzduchu z bouřky (angl. rear-flank downdraft, zkráceně RFD) s teplým a vlhkým vzduchem, který je vsáván do primárního vzestupného proudu.
Během vývoje supercely, zejména při jejím zeslábnutí (např. při okluzi mezocyklóny), se může flanking line i zcela oddělit od vlastního systému a mohou na ní případně vznikat i další bouřkové buňky. Může také zcela ztratit svůj původně kupovitý vzhled.
Nebudeme se zde zabývat podrobnostmi i vzhledem k faktu, že se tento typ bouří u nás ve své opravdu ničivé formě téměř nevyskytuje. Při popisu bouřkových faktorů se nicméně o supercelách vyskytujících se v našich zemích ještě stručně zmíníme.
Popisovaný fenomén (flanking line) se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje především u řádově četnějších mnohobuněčných bouřek – viz dále buněčnou klasifikaci. Zde též podstatnou roli pro vznik konvergentního proudění hraje interakce výtokové oblasti bouře s teplým vzduchem. Oproti supercelám si u multicel jednotlivé buňky mohou i konkurovat a jedna z nich převzít roli hlavního výstupného proudu bouře.
V prostředích s nepříliš významným střihem větru se stabilní boční pásy oblačnosti nevytvářejí.
Nemělo by docházet k záměně flanking line za pruhy oblačnosti složené z povětšinou zcela oddělených a s případnými bouřkami nesouvisejících kumulů vznikajících z mezosynoptických příčin.
2.4. Blízké fenomény
Při značném přiblížení bouřky si již můžeme začít pozorně všímat tmavé základny bouřkového oblaku a blízkého okolí. A protože bouřkový oblak bývá obyčejně doprovázen i jinou oblačností, je zde opravdu dost zajímavých míst k pozorování.
Jelikož nesrážkové oblasti pod oblakem bývají převážně místy výskytu výstupného proudění a nebývají často provázeny zvláštními úkazy, přesuneme svou pozornost k místům se sestupnými proudy. V nich často z oblaku vypadávají srážky. Vrstvy vzduchu s propadajícími srážkami pak získávají přinejmenším mlhavý vzhled, případně jsou i zcela neprůhledná.
2.4.1. Fronta nárazovitého větru (gust front)
U bouřek, které jsou schopny dosáhnou určitého významnějšího vývojového stadia, se sestupné proudění musí dříve či později střetnout se zemským povrchem. Tuto přirozenou překážku musí poté vzduch obtéci. Na hranicích této kolizní oblasti se začne při dostatečně silném proudění brzy formovat rychle se pohybující rozhraní, na kterém se projevují především prudké změny rychlosti větru. Rozhraní nazýváme anglickými termíny gust front nebo outflow boundary.
Charakterem i projevy se tato rozhraní velmi přibližují běžným studeným atmosférickým frontám. Ale tyto fronty doprovázené především nárazovitým větrem a téměř vždy i změnami teplotních a vlhkostních podmínek, dosahují na rozdíl od těch velkých atmosférických pouze rozměrů řádově srovnatelných s obvodem bouře, která je vytvořila.
Nárazový vítr dosahuje v místech přechodu nad hlavou pozorovatele rychlostí někdy i přesahujících 100 km/h. Silný vítr se nicméně v místě pozorování projevuje jen po dobu několika minut.
Tato fronta nárazovitého větru v závislosti na proudění v mezní vrstvě výtokové oblasti bouře buď zrychluje svůj pohyb a vzdaluje se směrem od centra sestupného proudění, anebo se pohybuje víceméně souběžně s ním. Pozorovateli se gust front při dostatečné vlhkosti vzduchu nejčastěji jeví jako hradba oblačnosti spojená ve většině případů se základnou oblaku (viz návějový oblak a rotorový oblak). Za tímto úkazem se obyčejně nalézá oblast se zvrásněnou základnou kumulonimbu. Příčinou takového neuspořádaného vzhledu základny je silné turbulentní proudění.
Gust front
Na okrajích gust frontu se za vhodných podmínek může stimulovat vývoj další oblačnosti. Zejména tehdy když je již dostatečně vzdálen od vlastního bouřkového oblaku.
Zajímavou vlastností gust frontu je jeho schopnost přetrvávat i po dobu mnoha hodin a při své postupu (i po zániku původní bouřky) urazit opravdu značnou vzdálenost. Přitom může dorazit i do oblastí s velmi odlišnými povětrnostními podmínkami. V našich končinách se jeho rychlý postup často projevuje náhlým ochlazením ve vzdálenostech mnoha (i desítek) kilometrů od bouře. Asi není třeba nijak zdůrazňovat jak jeho pohyb hraje významnou roli při krátkodobé předpovědi bouřek (nowcasting).
Pro tento u silných bouřek celkem běžný jev se v lidové mluvě ujalo označení húlava. Stejně jako u jiných zlidovělých názvů se ale tímto slovem označují často i jiné příbuzné jevy (derecho, downburst apod.). Někdy se jím rozumí i doprovodná oblačnost gust frontu, protože to odpovídá původnímu smyslu toho slova přejatého z moravského nářečí.
S frontou nárazovitého větru se pojí i fenomén, který se často mylně zaměňuje za tornádo. Označujeme ho slovním zkrácením sousloví gust front tornado, tj. gustnado. Jde o krátkodobý, obyčejně jen pár sekund až jednotek minut přetrvávající vír s víceméně vertikální osou otáčení, který nápadně vzhledem připomíná tornádo. Není nicméně obvykle ani spojen se základnou oblaku a až na výjimečné případy nezpůsobuje významné škody. Tvoří se výhradně na okraji výtoku studeného vzduchu z bouře, kde srážkami ochlazený vzduch částečně vyzvedává nebo proniká do oblasti s teplejším vzduchem před gust frontem. Zde se pak formuje do podoby poněkud méně určitého vertikálního vzduchového sloupce.
Gustnado při pohledu směrem na sever.
2.4.2. Průtrže vzduchu (downburst, microburst)
U srážkově aktivních bouřek s přehlednou strukturou můžeme občas zaznamenat výskyt ostře ohraničené oblasti, ve které padají intenzívní srážky. U paty této oblasti se při úrovni zemského povrchu může vytvářet i jakási “srážková bota” (angl. rain foot). Před příchodem takového deště lze s jistotou počítat při zemi se silnými nárazy větru spojenými s průtrží vzduchu (wet microburst). Tuto situaci znázorňuje následující obrázek.
Srážková bota.
Sestupy vzduchu v bouřkách nejsou ale vždy doprovázeny vypadáváním srážek (dry microburst). Zejména pokud se ve středních výškách vyskytuje poměrně suchý vzduch.
Průtrže vzduchu (downbursty) si zde zasluhují zvláštní zmínku zejména proto, že nejsou v silných bouřkách až tak ojedinělým jevem, a přitom nezřídka způsobují nezanedbatelné škody. Prudký propad vzduchové masy z horních a středních částí oblaku směrem k zemskému povrchu působící při zemi prudké roztékání zpravidla velmi chladného vzduchu do bezprostředního okolí je procesem natolik intenzívním, že bývá pozorovatelný i pokud není vůbec doprovázen srážkami (suché průtrže). Na okrajích takto prudce se rozlévajícího vzduchu se při zemi tvoří víry s horizontální osou otáčení. Při dostatečné vlhkosti se vytváří i nízká roztrhaná oblačnost (fractus). Silná turbulence a s ní spojené prudké nárazy větru, které mohou v ojedinělých případech dosahovat krátkodobě i rychlostí přes 200 km/h, způsobují škody nejen na lesních porostech (polomy), ale i na pozemních stavbách (částečně stržené střešní pokrývky, zbořené zídky).
Lidé vnímají nejčastěji microburst jako velmi náhlé a prudké zhoršení počasí doprovázené často náhlým setměním, radikálním snížením dohlednosti a především právě bouřlivým větrem. Obzvlášť silným projevem bývá výskyt předmětů hnaných větrem ve výšce několika metrů nebo i desítek metrů nad zemí. V našich končinách vzduchovou průtrž člověk nejspíše označí za větrnou smršť. Tímto pojmenováním nicméně dokáže označit i projevy počasí typické pro přechody gust frontu, studené fronty doprovázené prudkým vzrůstem atmosférického tlaku, nebo případně i u nás ojedinělého tornáda. Pod takto neurčitým označením se dnes dá schovat ledacos, snad i několikahodinové působení sil tlakového gradientu synoptického měřítka.
Downbursty (průtrže) lze podle podle rozlohy zasažené oblasti rozdělit na tzv. microbursty s průměrem sloupce padavého větru nepřesahujícím 4 km a o něco rozsáhlejšími macrobursty. Záměrně se vyhýbám označením malá a velká vzduchová průtrž, protože by mohly být mylně chápány jako ohodnocení intenzity jevu. Projevy microburstu naopak bývají silnější a macrobursty naproti tomu ještě i poměrně zřídkavé. Nejspíš právě proto jsou pojmy downburst a microburst v širším slova smyslu považovány často za synonyma. A já si je zde takovým způsobem dovolím také používat.
Ačkoliv je příčina vzniku vzduchových průtrží i směr proudění značně odlišný, jsou projevy při zemi někdy opravdu snadno zaměnitelné s projevy slabšího ale horizontálně rozsáhlejšího nebo pomaleji postupujícího tornáda. V microburstu totiž také může docházet k podobně prudkým změnám směru a rychlosti větru a k zasažení stejně rozsáhlého území. I poměrně zkušený pozorovatel může být v některých případech na pochybách. Snadnější je posouzení typu větrného jevu při pozdějším ohledávání škod.
Microburst představuje opravdovou noční můru pro leteckou dopravu, zejména pak pro posádku letadel. V důsledku prudkých změn vertikálních rychlostí a směru větru se v downburstu velmi obtížně udržuje vztlak na křídlech. Při vletu do silné vzduchové průtrže v nízké letové výšce během přiblížení na přistání hrozí bezprostřední pád letadla. Následkem tohoto jevu při leteckých neštěstích zemřelo již mnoho stovek lidí. Až teprve v důsledku intenzívního výzkumu jevu a následného rozšiřování dopplerovských radarů na letištích i v letadlech se v devadesátých letech podařilo nebezpečnost tohoto fenoménu zvládnout.
Přestože je slovo průtrž většinou spojováno s víceméně lidovým označením průtrž mračen jakožto nositele extrémních a prudkých srážek, používám v této publikaci tohoto pojmenování pro vyjádření procesu pronikání určité vzduchové hmoty do prostředí se zcela odlišnými vlastnostmi. Ten dobře popisuje daný jev a současně koresponduje s projevy spojenými s průtrží mračen, které bývají také běžně doprovázeny downbursty.
Dalším obvyklým vizuálním projevem vázaným na bouřkovou oblačnost a spojeným s tímto fenoménem je výskyt zvláštnosti virga, kdy srážkové pruhy ze základny oblaku postupně s přibližováním se k zemskému povrchu mizí. Neplést si ale prosím s virgou vázanou na jiné typy oblačnosti. Pozorování této zvláštnosti je známkou silného odpařování velkého množství menších kapek a vodní tříště v blízkosti základny oblačnosti, případně tání nebo sublimaci ledových částic ve středních výškách. Právě tyto procesy sestupné rychlosti větru značně zesilují.
Pro ilustraci zde uvádím diagram průřezu malou průtrží dosahující až na zemský povrch. Fotografie na pravé straně pak znázorňuje tento jev v reálných podmínkách.
(Zdroj: Department of Atmospheric Sciences (DAS) a www.nssl.noaa.gov)
2.4.3. Derecho
Za jakousi vrcholnou událost všech konvekcí indukovaných větrných jevů lze zcela zaslouženě považovat tzv. derecho. Na rozdíl od tornád totiž ničivý vítr při derechu postihuje daleko rozsáhlejší oblast a přetrvává po výrazně delší dobu. Vítr v něm odtrhává větší větve ze stromů, vyvrací i celé stromy, způsobuje rozsáhlé lesní polomy a významné škody na stavbách. A vyskytnout se naneštěstí může i v chladné polovině roku.
Příčinou vzniku tak silného větru bývá specifická cirkulace vzduchu v některých pseudolineárních konvektivních systémech. Nicméně čistě z definičního pohledu při klasifikaci jevu konkrétní typ systému nerozhoduje.
Ani z pohledu pozorovatele na zemi není možné příchod jevu kvalifikovaně předpovědět. Přicházející systém se často nijak významně neliší od běžného gust frontu bouřkové fronty (squall line) nebo HP supercely (viz buněčnou klasifikaci bouřek). Určitým indikátorem potenciálního nebezpečí nicméně může být až nezvykle kompaktní vzhled zpravidla nepřerušovaného gust frontu bouřkového systému zasahujícího celý horizont (shelf cloud). Uprostřed letního období pak může být čelo bouřek doprovázeno intenzívní bleskovou aktivitou pozorovatelnou především pod základnou oblačnosti, přesto ale téměř nedoprovázenou žádným hřměním, případně jen jakýmsi neurčitým duněním. Blesky jen zřídka směřují do země. Občas si lze také povšimnout podivně nazelenalého odstínu srážkové oblasti.
Zatímco bývá zvykem, že vítr po následném přechodu gust frontu začíná pozvolna slábnout, v našem případě naopak ještě výrazně zesílí, a to až na rychlosti o síle orkánu. A nemusí u něj být zřetelná ani jeho nárazovitost. Nikoliv náhodou se tak derecho často označuje za hurikán ve vnitrozemí (inland hurricane). Vítr si udržuje téměř konstantně svůj ničivý potenciál po dobu nejméně několika minut, v ojedinělých případech ale i desítek minut. Derecho bývá často doprovázeno i intenzivními srážkami.
2.4.4. Nesupercelární tornáda
Tornáda jsou ve veřejnosti natolik známým fenoménem, že si snad ani zde nezasluhují nějakou zvláštní zmínku. Ve většině případů se v podobě původní sníženiny oblaku tato postupně protahuje směrem k zemi do tvaru charakteristické nálevky nebo sloupce. O tornádu nicméně obyčejně mluvíme pouze tehdy když se vlastní trychtýř protáhne až k zemskému povrchu nebo se při zemi začne projevovat rotační působení víru. V údobí bezprostředně po vzniku sníženiny a před případným spojením se zemským povrchem mluvíme o zvláštnosti oblaku tuba.
Nesupercelární tornáda nicméně často nemají ideální nálevkovitý tvar. Mohou zaujímat podobu sloupce s téměř konstantní šířkou kanálu po celé své výšce nebo různě přerušovaného a úzkého kanálu. Sklon v některých částech může být i téměř vodorovný se zemským povrchem. Výška vzdušného sloupce bývá poměrně značná. Zasažená oblast zaujímá zpravidla šíři několika desítek až stovek metrů.
Přestože se zde klasifikací jednotlivých tornádových i jiných atmosférických vírů (i kvůli absenci české terminologie!) nebudeme blíže zabývat, musíme si zde alespoň naznačit rozdíly mezi dvěma základními kategoriemi, supercelárními a nesupercelárními tornády. U nás se supercely, zejména pak ty o intenzitě zasluhující si označení toho jména, vyskytují poměrně zřídka. Proto i většina našich tornád spadá právě do kategorie těch nesupercelárních. Tornáda této kategorie se na rozdíl od těch druhých vytvářejí zpravidla v důsledku jen krátkodobě příznivých podmínek v nejspodnějších vrstvách atmosféry. Obecně se dá říci, že se prostředí pro vývoj obou typů atmosférických vírů svými charakteristikami značně odlišují.
Intenzita nesupercelárního tornáda si sice v některých případech nezadá ani s tornády vázanými na supercely, ale v průměru bývají výrazně slabší. Nemají obyčejně dlouhého trvání, obyčejně jen několik desítek vteřin nebo jednotek minut. Po zániku původně příznivých podmínek zpravidla rychle zanikají. I během svého krátkého působení způsobují nezřídka i podstatné škody, trhají střechy domů, lámají stromy a poškozují slabé konstrukce domů. U nejsilnějších tornád této kategorie (F2/F3 dle Fujitovy stupnice) již mohou vzduchem létat i menší trosky a docházet k posouvání či převracení automobilů. Ještě je třeba zmínit skutečnost, že tornáda této slabší kategorie se mohou vyskytnout běžně i v oblastech vlivu supercelárních bouří, jen v jiných částech bouře.
V mezinárodním měřítku není klasifikace atmosférických vírů nijak zvlášť ustálena, nicméně v našich zemích se pro označení hned několika typů vírů používají pouze historické termíny. Tornádické víry bez ohledu na mechanismus vzniku jsou označovány jako tzv. velké tromby. Naproti tomu tzv. malé tromby představují víry většinou jen menšího vertikálního rozsahu, bezprostředně nesouvisejí s oblačností. Ve velmi ojedinělých případech mohou být i tyto menší víry pro člověka nebezpečné. V letním a také jarním období se i v našich zeměpisných šířkách vyskytují naprosto běžně.
2.5. Specifika supercelárních bouří
Už jsme si popsali vzhled flanking line. Nicméně v důsledku cirkulace vzduchu v supercele se mohou u těchto bouří kromě bočního pásu konvekce objevovat i různé další pásy oblačnosti. Ty většinou nebývají souvislé ani kompaktní, a nemusí ani směřovat do středu bouře. Lze je zpravidla pozorovat jen v blízkosti kumulonimbu a nemusí mít nutně kupovitý vzhled. Kromě jiného mohou být supercely doprovázeny silnými tornády.
2.5.1. Zadní výtoková oblast (rear-flank downdraft)
U supercel je v důsledku rotace konvekční buňky na (severozápadní) straně bouře hlavní výstupný proud často obepínán oblastí se sestupným prouděním (rear-flank downdraft). Ta nebývá nutně provázena srážkovou činností (clear slot, notch), ale má stěžejní význam pro další vývoj supercelární bouře.
Nedaleko od kumulonimbu se směrem do místa hlavní oblasti vtoku do bouře občas vyskytují pruhy oblačnosti spojené s předešlými pozicemi zadní výtokové oblasti (RFD).
2.5.2. Oblast vtoku do bouře
Z pohledu pozorovatele jsou často důležité pásy oblačnosti nalézající se na přítokové straně bouře, v sektoru s velmi teplým vzduchem. Zde se kromě případných rozpadajících se bočních pásů konvekce (flanking line), a především u silných bouří, nalézá oblačnost, která se v anglické terminologii označuje pojmem inflow feeder clouds nebo inflow band clouds (na následujícím obrázku označeno jako IB).
Oblaka nalézající se v prostřední části daného teplého sektoru supercely nebývají nijak zvlášť podstatná. Nejvíce zajímavým a lovci bouřek obzvlášť sledovaným místem je totiž jihovýchodní část bouře ohraničující konec teplého sektoru. Zde se nalézá obyčejně stacionární rozhraní, tzv. pseudoteplá fronta (pseudo-warm front). Odděluje FFD (forward-flank downdraft), oblast srážek na severovýchodní straně bouře, od teplého vzduchu v jižní části. Z rychlosti pohybu této oblačné masy směrem do centra bouře lze velmi dobře odhadnout aktuální i budoucí sílu bouře. Tato oblaka nevěstí nikdy nic dobrého a téměř vždy předznamenávají zesílení projevů mezocyklóny a případný vývoj tornáda. V dalším pokračování textu se o této oblačnosti ještě o něco podrobněji zmíníme (popis oblaku s názvem bobří ocas – beaver tail).
Pohled na supercelu z teplého sektoru. Označeny důležité oblasti.
U dostatečně silně rotujících bouří lze v různých výškách nad základnou v oblastech vtoku vzduchu do bouře zahlédnout i charakteristicky rýhované okraje (striations) oblačnosti. Jsou ostatně i jedním z hlavních rozpoznávacích znaků supercel.
Podobně to platí i pro tzv. stěnový oblak (wall cloud) pod základnou, který je vizuálním projevem intenzívního vtékání vzduchu do rotující bouře. Nebojte, budeme mu ještě věnovat pozornost ve zvláštní kapitole.
2.5.3. Tornádo
Tornáda doprovázející supercelární bouře jsou jak jistě vyplynulo výše těmi opravdu extrémně nebezpečnými. Vlastně je v nich možné zaznamenat zřejmě i nejsilnější vítr na zemi. Srovnatelnými rychlostmi větru se nemůže kolikrát honosit ani silný hurikán či supertajfun (supercyklon). Rychlosti přímočarého tryskového proudění ve vysoké atmosféře jsou nicméně dost podobné.
Tornáda působí obyčejně jen škody lokálního měřítka, v pruhu širokém obyčejně jen několik desítek až stovek metrů, maximálně kilometrů, ale v důsledku extrémních změn směru a síly rotujícího větru v jeho blízkosti mohou mít na zemi fatální, až devastující účinky. Jen velmi výjimečně mohou přetrvávat i v řádu hodin a délka jejich trasy dosahovat i desítek až stovek km.
Významná část těchto tornádických vírů spadá do kategorie F2 a vyšších dle Fujitovy stupnice. Téměř vždy jsou doprovázena létajícími troskami. Slabší tornáda této kategorie především strhávají střechy, demolují slabé stavby a vyvracejí stromy. Silná tornáda dokáží vytrhnout i dobře postavené stavby ze základů, těžce poškodit mohutné železobetonové stavby, mosty, převracet vlaky a z lednic, automobilů, nákladních přívěsů vytvářet nebezpečné létající projektily přesouvané na vzdálenosti až stovek metrů. Ze země může být odstraněna veškerá vegetace, a to i včetně travního porostu, ze silnic pak odstraněn asfaltový povrch a ze stromů i svrchní vrstva kůry.
Oproti nesupercelárním tornádům se zpravidla před výskytem tornáda objevuje ve spodní části bouřkové oblaku rotující stěnový oblak (wall cloud), který manifestuje přítomnost tzv. mezocyklóny. Výška tornáda je v průměru menší, šířka ale naopak často větší. V centru tornáda dochází k poklesu atmosférického tlaku přinejmenším o několik desítek hPa.
Supercelární tornádo síly EF2 v Dallasu, TX s poletujícími nákladními přívěsy.